Historie Výchovného ústavu Husův domov a ŠJ

Výchovný ústav Husův domov byl založen počátkem roku 1992 ve Dvoře Králové nad Labem. Toto školské zařízení vzniklo pod patronací církve československé husitské. Od svého založení bylo určeno chlapcům s ukončenou školní docházkou, kterým byla soudem nařízena ústavní výchova. Původním cílem bylo vést chlapce k osvojování základních pracovních návyků a dodržování společenských norem. V té době byla kapacita zařízení 24 dětí. Zanedlouho však došlo k rozšíření lůžkové části na celkových 36 míst. V tomto období vznikla školní skupina, kdy ve spolupráci s místním středním odborným učilištěm bylo umožněno chlapcům vyučení ve vybraných učebních oborech. S následnými změnami zákonných norem v oblasti prodloužení školní docházky na 16 let věku již dále nebylo možné tento záměr uskutečňovat.
    V roce 1995 došlo k transformaci našeho zařízení na státní příspěvkovou organizaci zřizovanou Ministerstvem školství mládeže a tělovýchovy ČR. Toho času se jednalo svým charakterem o jediné zařízení uvedeného typu na našem území, kde byla poskytována péče chlapcům obtížně vychovatelným, u kterých byla diagnostikována taková duševní porucha, kvůli níž nemohli být umístěni v ostatních zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy.
    V průběhu roku 1996 byl výchovný ústav dále rozšířen o další dvě oddělení, kdy první bylo zaměřeno na mládež ohroženou závislostmi a drogově závislou s lůžkovou kapacitou 24 lůžek a druhé se zaměřením na péči o nezletilé matky s dětmi s lůžkovou kapacitou pro 10 matek a 10 dětí. Péče byla poskytována ve věkové kategorii 15 až 18 let, ve výjimečných případech do let 19. Oddělení pečující o nezletilé matky s dětmi pak v roce 2003 ukončilo svou činnost. Zbývající dvě oddělení pracují s dětmi ohroženými závislostmi a drogově závislými a dětmi vyžadující výchovně léčebný režim v důsledku jejich neurologického poškození, psychického nebo psychiatrického onemocnění doposud.
    Během let byla též započata úspěšná a dosud trvající spolupráce s Univerzitou Hradec Králové, tedy především její Pedagogickou fakultou, a dále s několika vyššími odbornými školami humanitního zaměření, která stále trvá. Studentům jsou poskytovány stáže odborné praxe v prostředí jak přímé výchovné činnosti, tak i administrativní a sociální práce.

Poruchy chování a emocí, poruchy osobností a jejich klasifikace
(informaceprorodiče a studenty)

Poruchy osobností patří do spektra zájmu psychologické, psychiatrické, sociálně a speciálně pedagogické profese. V dostupné odborné literatuře se setkáváme s celou řadou klasifikací poruch chování, které platí vedle sebe a jsou také souběžně používány. Z uvedeného důvodu považuji za podstatné Vám, vážení rodiče a studenti, jednotlivé klasifikace představit .
    Klasifikace medicínská je zaměřena na konkrétní poruchu a její odlišení od poruchy jiné, naproti tomu dimenzionální klasifikace sleduje souhrn projevů chování, přičemž jsou vyhodnocovány výsledné hodnoty pomocí hodnotové škály. Celosvětově se provádí diferenciace poruch chování a emocí za pomoci klasifikace, která zohledňuje kritéria, zatímco v našich speciálně pedagogických podmínkách je používáno třídění poruch chování podle míry narušení sociálních norem jedince.
    Dimenzionální klasifikace je postavena na dvou následujících posuzovacích škálách, Revise Behavior Checklist (RYCL) a Child Behavior Checklist (CUCL), které člení poruchy chování a emocí do čtyř základních skupin. První skupinou jsou poruchy chování, projevující se otevřenou verbální nebo fyzickou agresí. Druhou skupinou jsou osobnostní poruchy, přičemž tyto se projevují uzavřeností dítěte, úzkostným chováním nebo psychickými problémy podobného charakteru. Třetí skupina poruch chování a emocí označuje jedince s nevyzrálou osobností, kteří se projevují roztržitostí, problémy v oblasti pozornosti, pasivitou a denním sněním. Poslední čtvrtou skupinou je socializovaná agrese. Poruchy chování vykazují prvky skupinové agrese identifikací s delikventní skupinou, loupežemi a podobně.
    Světová zdravotnická organizace vydala v roce 1992 mezinárodní klasifikaci nemocí, která byla českou republikou ratifikována v roce 1993. V této mezinárodní klasifikaci nemocí je věnováno pět kapitol psychiatrickým poruchám, které jsou rozděleny do deseti sekcí, přičemž jedna z nich náleží právě poruchám chování a emocí:

F 00 - F 09  organické duševní poruchy včetně symptomatických
F 10 - F 19  duševní poruchy a poruchy chování vyvolané účinkem psychotropních látek
F 20 - F 29  schizofrenie-schizofrenní poruchy a poruchy s bludy
F 30 - F 39  poruchy nálad (afektivní poruchy)
F 40 - F 49  neurotické poruchy -poruchy vyvolané stresem a somatoformní poruchy
F 50 - F 59  poruchy příjmu potravy
F 60 - F 69  poruchy osobnosti a poruchy chování u dospělých
F 70 - F 79  mentální retardace (duševní opoždění)
F 80 - F 89  poruchy psychického vývoje
F 90 - F 98  poruchy chování a emocí

Členění poruch chování a emocí :

F 91.0  porucha chování ve vztahu k rodině
F 91.1  nesocializovaná porucha chování
F 91.2  socializovaná porucha chování
F 91.3  porucha opozičního vzdoru
F 91.8  jiné poruchy chování-denní či noční enkopréza a enuréza
F 91.9  porucha chování nespecifikovaná
F 99     nespecifikovaná duševní porucha

Každá z uvedených kategorií uvádí klinický popis, diagnostická vodítka, vylučující kritéria a diferenciální diagnostické úvahy. Označení každé diagnostické kategorie je složeno z alfanumerického kódu, kdy je konkrétním písmenem označena kapitola konkrétního lékařského oboru. V našem případě se tedy jedná o písmeno F. Následující číslice označují hlavní sekci, diagnostickou kategorii, její druh, případně průběhovou formu nemoci. Pro konkrétnější představu poslouží následující příklad :

F - duševní porucha
2 - kapitola schizofrenie
0 - schizofrenie
1 - hebefrenní forma schizofrenie
0 - průběh chronický

Poruchy chování z pedagogického hlediska

1.  Porucha chování ve vztahu k rodině (často směřuje k nevlastnímu rodiči)
2.  Nesocializovaná porucha chování (narušené chování ke spolužákům, samotářství, agresivita)
3.  Socializovaná porucha chování (dítě je bezproblémové k vrstevníkům, ale s dospělými má konflikty)
4.  Poruchy opozičního vzdoru, které se vyskytují v období desátého roku života, vyznačující se vzdorovitým a provokativním chováním bez známek agresivity.

Klasifikace poruch chování dle charakteru konfliktu v sociálním prostředí

1.  Porucha chování se sociálním základem je jinak známá jako disociální porucha chování, která je zvládnutelná přiměřenými pedagogickými postupy za pomoci odborníků formou poradenské či ambulantní terapeutické péče.

2.  Asociální porucha chování, má výrazný dopad do sociálních vztahů jedince. Od disociální poruchy chování se liší především svou intenzitou i způsobenými důsledky, avšak nedosahuje úrovně ničení společenských hodnot.

3.  Porucha chování antisociálního charakteru je považována za delikventní chování, které směřuje proti zákonným, společenským a zvyklostním normám. Vyznačuje se nejvyšší mírou společenské nebezpečnosti.

Prevence vzniku delikventního chování mládeže

Význam slova prevence vyjadřuje zájem předcházet společensky nežádoucímu jednání. Prevenci dělíme do tří kategorií, a to podle času, ve kterém bylo sociálně závadné chování daného jedince zjištěno.

Primární prevence

Primární prevence je souborem opatření, které jsou určeny celé populaci se záměrem na konkrétní sociální skupinu, jejichž cílem je, aby k nežádoucím jevům vůbec nedocházelo. Předcházení vzniku sociálně patologického jednání je cílem sociální politiky státu, která je orientována na zvyšování informovanosti veřejnosti, vzdělávání mládeže za pomoci speciálních programů zaměřených na konkrétní problematiku. Jako příklad primární prevence lze uvést programy zaměřené proti vzniku šikany na školách nebo protidrogové programy, jejichž náplní je uvedeným obtížím v konkrétních případech předcházet.

Sekundární prevence

Sekundární prevence je pojem označující soubor opatření zaměřených na nejvíce ohroženou skupinu mladistvých, tedy na konkrétní věkovou kategorii, která vzhledem ke svému vývojovému období má nejvíce předpokladů k nežádoucímu způsobu života inklinovat. Sekundárně preventivní opatření tedy směřují k smysluplnému naplnění volného času. Jde tedy o získání nových zkušeností a zážitků, seberealizaci při různých zájmových činnostech. V zařízeních pro volný čas jsou obvykle jednotlivé aktivity předmětem dohody mezi pedagogy volného času a návštěvníky těchto zařízení a center. Přípravy pedagogů spolu s osobní angažovaností návštěvníků spoluutváří konkrétní programové naplnění. Cílem sekundární prevence je získat co nejvíce mladých lidí pro spolupráci. Především se tímto způsobem se mladý člověk naučí trávit volný čas kultivovaným způsobem a zároveň tento čas, který je využit pod dohledem pedagoga není časem stráveným v rizikovém prostředí ulice.

Terciární prevence

Terciární prevence je zaměřena na poskytování odborné pomoci lidem, kteří již mají konkrétní problém, přičemž cílem je zamezení rozvoje závažnějšího narušení osobnosti. K zamezení rozvoje nežádoucích jevů dochází především za pomoci specializovaných pracovišť typu zdravotnických zařízení poskytujících ambulantní či lůžkovou péči, výchovných ústavů zaměřených na konkrétní cílovou skupinu a dobrovolnických organizací, jejichž činnost je orientována na rizikovou mládež. Terciární prevenci tedy chápeme jako prevenci defektu, přičemž cílem je zamezit ještě většímu narušení sociálních vztahů. Dalším cílem je co možná nejvyšší míra socializace jedince.